O malování a cestách do vesmíru – Peer lektorka Kateřina Ema Obšilová

Jedna z našich peer lektorek napsala pár slov o tom, co pro ni znamená malování a popsala svůj nádherný obrázek, který můžete vidět nad textem.

O malování a cestách do vesmíru.

Maluji již od dětství. Tvoření je mou neodmyslitelnou součástí. Je to něco, díky čemu jsem tím, kým jsem. Maluji vším a na všechno. Baví mne stříhat, lepit, šít, zdobit a tvořit. Tvořit cokoli a z čehokoli. Miluji být špinavá od barev. Každý můj byt se časem změní v ateliér.

Myslím, že již v brzkém dětství jsem si uvědomila, že ono tvoření je pro mne cesta. Cesta z toho všeho ven. Zjistila jsem, že když maluji, nemyslím. Nemyslím na nic. Na nic ze všech těch věcí, na které obvykle myslet musím. Celý svět se jakoby ztratí a přede mnou  je najednou jen štětec a papír a barvy. Spousta barev, spousta možností. Občas dokonce zapomenu i na čas a prostor, jako by se svět zastavil a byla zde jen ona přítomnost a svoboda. Dalo by se říct, že je to útěk, útěk od nemoci, starostí, bolesti, prázdnoty, reality, vzpomínek. Ale je to také cesta. Moje cesta do vesmíru, jehož jsem pánem. Vesmíru, ve kterém se alespon na chvíli mohu cítit bezpečně a svobodně.   Prostor, který mi nemůže nikdo vzít.

Můžou na mne křičet, můžou mi vyhrožovat, můžou mně dokonce i bít a tvrdit, že jsem k ničemu, podivná a jinačí, ale nemohou mi vzít mou fantazii. Můj vnitřní barevný svět. Tam je zkrátka nepustím. Nemohu, neb je to jediné místo, které mi zbylo. Jediný prostor, kde se cítím bezpečně a kde mohu svobodně vyjádřit kým jsem a jak se cítím.

Jako malá jsem se pod tíhou okolností snažila, aby věci, které vytvořím, byly líbivé. Aby nikdo nepoznal, jak mizerně mi je a jak moc pro mne ony obrázky znamenají, neb jsem měla strach, aby mi je nezakázali. Ale dnes, po mnoha letech nelehké práce na sobě samé, se mi pomalu, ale jistě daří nebát se a nestydět se za to, kým jsem. Nyní už zase začínám věřit, že nejsem špatně. Že mohu žít a být podle svých hodnot a představ. Že mohu malovat jak chci a co chci.

A tak ve dnech, kdy mne nemoc přemůže a je tady tma a bolest a úzkost a bezmoc a všechno to, co si ještě stále nesu sebou, se snažím vrátit na svou cestu, kterou jsem objevila již v dětství a která se mi již tolikrát osvědčila.

Tento obrázek je o tom, jak moc se cítím svázaná. Svázaná vším tím, co mi v době, kdy jsem se teprve utvářela a kdy jsem se snažila pochopit kým a proč tady jsem, tvrdili, že nejsem dobře. Svázaná bolestí, nepochopením, studem, samotou a strachem. Pod tíhou okolností, které mne formovaly, jsem si více než polovinu svého dosavadního života myslela, že jsem špatně. Že nejsem dobrý člověk. A být špatně není jednoduché, ono to totiž bolí.

 

Kateřina Ema Obšilová

Autorka článku se podílí na projektu Inovace a rozvoj předmětů zaměřených na duševní zdraví financovaného z Fondů EHP 2014–2021, programu Vzdělávání. Za obsah článku ručí výhradně autor.

Projekt Inovace a rozvoj předmětů zaměřených na duševní zdraví získal grant z Fondů EHP 2014 - 2021, programu Vzdělávání, které jsou financované Islandem, Lichtenštejnskem a Norskem.
Škola zotavení Jihlava
logo CRPDZ CMYK-01